Historie naší Třídy

Tak. A je to tady. Píše se prvního září 2004 a my všichni, coby noví primánci gymnázia Boženy Němcové, se odhodlaně a plni vzrušení v tento den dopravujeme do naší, pro nás ještě neznámé, školy. Všichni do jednoho usedáme za počmárané lavice učebny společenských věd a hlavou se nám honí snad miliony myšlenek. Celí vyjukaní (jako správní primáni) se rozhlížíme kolem po většině stejně zmatených tvářích. Pro některé vyplašené studenty je velkým šokem, že téměř polovina třídy se s úsměvem zdraví a na první pohled se zdá, jakoby se ostatní znali už několik let. Ono tomu je tak i na druhý pohled, jelikož 13 žáků ZŠ Milady Horákové prošlo přijímacími testy úspěšně. V tento okamžik se poprvé a rozhodně ne naposledy schází celá naše třída v plné kráse. A že je na co koukat!! =D

Třídou to zašumí a rozlehne se autoritou vyvolané ticho. Vchází náš pan profesor. Profesor Kout. Také ten profesor,který nás bude tahat po následujících šest let z průšvihů a na oplátku my se budeme snažit být tou nejlepší třídou.

Úspěšně jsme absolvovali bez úhony naše první předměty. Do hodiny matematiky rázně nakráčel energický profesor ve svém obvyklém nepošpiněném bílém plášti. Pan profesor Drahotský nás s úsměvem obeznámil se všemi nástrahami, které nás čekají a zanechal v našich hlavách pocit úspěšné a pohodové matematiky v následujícím roce. Pocit to byl hezký. Ale pouze pocit.

První hodinu zeměpisu jsme započali malým bezvýznamným testíkem. Testíkem, který byl spíše šokem a jeho výsledky po nějakou dobu visely na nejfrekventovanější školní chodbě gymnázia.

Možná největší strach nám všem nahnal učitel fyziky. Všemi známý pan profesor Šáda. Muž to silnější postavy, oblečen ve slušivé vestičce a volných džínách. S jiskrou v oku a jeho typickým úsměvem na nás hned tak z rána vychrlil, ať definujeme metr. A že se nám z hlav kouřilo.

Velmi zajímavé návštěvy se nám dostalo třetí den našeho zdejšího působení v podobě sympatického klučiny Miloše Kloučka. Kulaté brýle posazené na nose zdobily jeho zdravě vypadající obličej. Svůj volný čas už sedmým rokem vyplňoval hrou na klavír a četbou. Jak se sám svěřil v dotazníku od pana profesora Schejbala, neměl rád rock, pop a jiné řevy. Bohužel za pár dní nás tento žák opustil, aniž by se s kýmkoli rozloučil. Ovšem i přesto jsme celou primu slýchávali jeho jméno, když byl naším panem profesorem Čápem volán k tabuli a dodnes na něj s úsměvem rádi vzpomínáme.

Tak takhle nějak jsme započali ten náš první skromný rok na onom gymnáziu. A že to byl rok krásný. Rok, na který by se těžko zapomínalo.

A že i my jsme se dočkali. Koná se třídní výlet. My, starší o devět měsíců, se vydáváme vstříc Praze zažít a užít našeho prvního, tak dlouho očekávaného společného výletu. Samozřejmě nesmí chybět i náš pan profesor. A už si to fičíme vláčkem po kolejích a provozujeme různé povolené i nepovolené aktivity. Mimochodem jsme trhli rekord v počtu osob v kupéčku. 15! A že tam bylo těsno!

Opravdu nezapomenutelným zážitkem a zcela fascinujícím byla projížďka krásnou a útulnou loďkou po Vltavě. Celí natěšení jsme v plném počtu naskákali do motoráčku a těšili se z oku lahodících pohledů na Národní divadlo a jiných pamětihodností. Po zbytek dne jsme se radovali z naplno prožitého výletu a po cestě zpátky byla pro některé vyvolené atrakcí housková bitva. Aneb kdo vyhodí housku z okna tak, aby vlétla zpět do vagónu jiným oknem. Jak málo stačí k dětské radosti :-)) Už ani nevím, který tým vyhrál.

Poslední den školního roku jsme započali někteří nervozitou, druzí opět nervozitou a třetím to bylo natolik jedno, že byli, dá se říct, v pohodě. Vysvědčení nás neminulo, opravdu každý měl přichystaný onen papír, který znamenal více, než by se zdálo. Bylo to naše první vysvědčení za první rok na gymnáziu. Není to jen tak ledajaké vysvědčení. Je to něco, co znamenalo začátek řady, která bude následovat. První ze šesti. (pokud nepočítáme pololetní). Pro některé byl tento den šokem, překvapením, radostí, smutkem…mísily se zde různorodé pocity a konečné výsledky byly vesměs dobré a myslím, že jsme většina z nás mohla nastoupit na prázdniny s úsměvem na rtech a čistým svědomím.

Radujme se, veselme se! Naše třída se opět sešla tentokrát vstříc ročníku druhému. Ani o jednoho míň, ani o jednoho víc. V plném počtu, 30 studentů, se scházíme v učebně dějepisu a už tu je co řešit. Zasedací pořádek nefunguje, pro opozdilce nesmírným překvapením a tak tu vznikají spiknutí, jak toho či onoho vystrnadit pryč. Většina si chce obhájit své místo, proto zde nějaké strategie nefungují. A to byl první den. Den, který vlastně byl hodně zajímavý, ale hezký.

Ani jsme nestačili vyslovit "Sekunda Bé" a už se naše životy rozeběhly pod nátlakem profesorů a jejich požadavky, které na nás byly kladeny. Museli jsme se opět dostat do toho námi známého školního života, ale nakonec jsme to všichni snad i zvládli. Proběhly první písemky, první zkoušení a už vše jede jak na běžícím pásu a čas ubíhá někam za nás a my ho ani nestíháme. Ale to nevadí, protože my se řídíme heslem: Á-Bé-Ró. Takže se nic nehrotí a když se něco hrotí, tak víme, že se to nakonec nějak vyhrotí, takže to nehrotíme. A to je celá naše filosofie. A pokud s ní někdo nesouhlasí, tak ať nesouhlasí. Má na to své právo, jelikož jsme ve státě demokratickém. :-)

Máme tu pololetí! Pololetí, který nám dalo dost zabrat a to myslím, že všem do jednoho. A tomu, kdo tvrdí, že ne, tak dvojnásob! =D Necelý dva týdny nepřetržitých písemek a zběsilého zkoušení. Ani to, že jsme malí nevinní studenti, nezabránilo vrahům našich snů o "výborném" vysvědčení, napařit nám do písemek nečekané až někdy překvapivé otázky.. Co si budeme povídat. Ostatně zeměpis s panem profesorem Čápem nemusíme rozpitvávat. Každý víme své. Ale ty dvojky, trojky nás přinejmenším štvou! =) Teď mě tak zpětně napadá…Kdo, že přeletěl ten Atlantik? Vy, kteří teď vůbec nechápete, co se tu snažím naznačit, zasvětím vás do našeho trestuhodného spiklenectví aneb nevinná rozepře s již zmiňovaným profesorem zeměpisu. A přece jen to za to rozpitvání stojí =)

Nastala hodina H. Hodina zeměpisu. =) Do třídy vchází pan profesor Čáp se svým naprosto typickým úsměvem a nese zadání testu. Ne nebyl to přepadák. Koneckonců ono by to stejně vyšlo nastejno. Jeho oznamované písemky se dají přirovnat ke strachu nahánějícím přepadákům, které se snaží nachytat studenta nepřipraveného..Celkem tři rady, skupiny A, 15 žáků…s hrůzou v očích pohlédne na otázku číslo 4. Kdo přeletěl kanál La Manche. Kdy? Ne jednomu v hlavě vyvstane obava. "My sme něco takovýho brali? A vůbec. To Polsko v pátý otázce. Neměli sme ho probírat na hodině až příští týden?" Realita je krutá, já vím. Zvykli jsme si. Po odevzdání všech prací nastal ve třídě značný šum. "Pane profesore? Kdo přeletěl Atlantik?" ozvalo se z lavic studentů. Profesorovo oko nepatrně zaškubalo a obratem nám byla položena úsměvná otázka. "Víte, kdo přeletěl "celý" svět?"
"Ne nevíme." Začala se rozpoutávat velmi zajímavá debata.
"Tak…Co myslíte?" náš učitel se tajuplně uchechtl. Při čemž nechyběl ani ďábelský až škodolibý výraz.
"Mohl byste nám prosím říct, kdo přeletěl ten Atlantik?" ozvalo se poněkud zoufale až prosebně.
"Nejdřív vy mně odpovězte, kdo přeletěl svět." Byli jsme ztraceni. Byla to podlá past. Ultimátum. Dokud my mu neřekneme správnou odpověď, on nám neprozradí námi toužebně vyžadované jméno pilota nad Atlantikem.
Zde padla hláška Andičky, která vyslovila památné: "My Vám odpovíme jenom, když nám odpovíte Vy!"
"Zjistěte si to!" ortel padl, my odcházíme zklamáni z hodiny.
--
Příští hodina:
Geniální nápady z nás srší a my jsme podnikli něco trestuhodného, ovšem tímto prozíravým krokem jsem si získali naše malé vítězství, které nám už nikdo nesebere.
"Pane profesore. Kdo přeletěl Atlantik?" Domáháme se poněkolikáté odpovědi.
"Tak, na co jste přišli?" byla nám položena nic neříkající otázka. Vlastně…co jiného jsme čekali...
"Tak já to zjišťovala a dohledala se, že je to jistý William Davis," ozvalo se tichým dívčím hláskem.
"Noooo…." Z tónu hlasu se dalo vyčíst zjevné potěšení. Zdálo se, že náš milý profesor vůbec neprokouknul, že si vymýšlíme a že to je jen pečlivě nachystaná past.
"Pane profesore. My jsme neslyšeli. Kdo že to přeletěl?" (spiklenecky)
"William Davis! Anó..." ozvalo se rozhodně bez pochybností. Třída burácela smíchy.
Víte, ono se říká, že profesor má vždycky pravdu. Tak co říkáte na tohle? =) Vskutku zajímavá příhoda...

I nás, sekundanty, potkalo štěstí v převleku za třídenní třídní "exkurzi" do Litomyšle. Už už se zdálo, že letos si utřeme nosy několikahodinovým výletem do jistě nějakého zajímavého města, ale přece jen, slovo dalo slovo, určité telefonáty zabezpečily to, co měly a jelo se. Cesta nebyla ničím zajímavá, pokud vás tedy nefascinovalo pozoruhodných 40 minut čekání na choceňském nádraží na další vlakový spoj. Bez kdejakých okolků jsme ve městě našeho ubytování zamířili do objednaného kempu a užívali dětských radovánek. Těchto radovánek jsme ten den užívali až do brzkých ranních hodin, kdy jsme se rozhodli jít spát o=)) (ale to je tajný).

Druhý den, nabiti energií z mnoha prospaných minut, jsme vyrazili vstříc půvabům blízké přírody, do které jsme se ovšem, přiznávám, dopravili autobusovou linkou. Pěkně jsme si protáhli nožky a nadýchali čerstvého smogem nezatíženého vzduchu a spatřili krásy zrenovovaného zámku v Nových Hradech. Prohlídka byla přínosná, zajímavá a je samozřejmostí, že teď, půl roku po tomto dech beroucím zážitku, všichni víme, kdo že namaloval ty koně přes celé zdi v jedné rozlehlé místnosti =P. Tady jistě nebude na škodu, pokud veřejně ocením kvalitu místního smaženého sýru s hranolkami a tatarkou.

Odpolední hodiny jsme strávili na koupališti, které nás mile překvapilo svým zařízením v podobě jednoho tobogánu, skluzavky, dvou odrazových můstků, brouzdaliště a vcelku velkého a čistého bazénu. Přesto, že teplota ovzduší nám nepřála zažít horké vodní radovánky, tak jsme si to s tou husí kůží na těle pořádně užili. Povečeřeli jsme (podle plánu) v nedalekém místním hostinci (neplánovaná) kuřecí prsíčka. Chci říct…Říkali, že to jsou kuřecí prsíčka. Jako ta pravá nefalšovaná elita národa jsme se rozhodli, že půjdeme ve stopách slavného Alberta Einsteina a podpoříme jeho hlásání, že spánek je ztrátou času. Byli jsme bdělí až do svítání, prosím, nezlobte se na nás.

V ranních hodinách jsme se nashromáždili na volejbalovém hřišti stále nenabaženi poznání těchto končin a vyrazili vstříc historickému centru Litomyšle probádat hlavní památky, kterých je tam vskutku bezpočet. Zámek…Zámecká zahrada…a tak dále ;D Tentokrát si moje doporučení získá zmrzlina v již zmiňovaných Klášterních zahradách v těsné blízkosti skvostného zámku.

Plni dojmů jsme se o pár hodin později vrhli střemhlav do rozbouřených vln litomyšlského brouzdaliště. Hráli jsme na babu.

Náš výlet, oficiálně exkurzi, jsme doklepli odjezdem zpět do Hradce Králové. Po celkovém shrnutí musím uznat, že se náš pobyt zdařil a troufám si říct, že bych byla ráda, kdyby tento rok vyšel Žamberk ;) To už abych začala shánět informace =)

Prázdniny byly fajn. Prázdniny nám vymyly mozky. A jedeme z kopce, jak nyní často slýcháme od našeho milého profesora fyziky Šády. Čeká nás rok, který nemálo předchůdců označuje jako ten "nejhustší" nebo výstižněji "To se máte letos vážně na co těšit". Ano, my se těšíme. Ba dokonce v době našich letních radovánek nám ministerstvo školství "vyšlo vstříc" a myslíce na naše kvetoucí vzdělání nám přidalo dvě hodiny týdně navíc. Heuréka.

Pokud prahnete dozvědět se, jak to s naší třídou dopadlo na konci roku, s trochou předstíraného studu vám to zodpovím. Máme ve třídě dva studenty roku! Ha. Pokud jste zbloudilci a neznáte naše slavnostní vyhlašování studentů roku, přiblížím. Na naši školu chodí cca 600 studentů. Omlouvám se za nepřesná čísla. Z těchto všech studentů naši profesoři vyberou přibližně 60 šťastných, kteří se dostanou do jakéhosi výběrového kruhu. Mezi těmito vyvolenými se dále specifikuje 10 vybroušených skvostů. Ti jsou na závěr školního roku odměněni srdečným potleskem všech zbylých nedoceněných gymnazistů v kině Centrál a v neposlední řadě obdrží i finanční podporu. Jejich chytré obličeje se pak po celý příští rok uculují na nástěnce vedle ředitelny v 1.patře.

Už nejsme ti primánci, na které se na chodbách ukazuje. Už nejsme ta nejmenší píva, která musejí tak či onak přijímat zostuzující poznámky "podívej, jak sou praťaví"…Jsme už "vyšší gymnázium" ;) Ale pořád jsme malí. Tak proč nám zase budete ubližovat zkoušením a písemkami? =(

Hned z kraje třetího ročníku naše společensky, pro některé slečny bolestivě, obuté nožky poctily taneční parket kulturního domu Střelnice, Adalbertina a Týniště. Byl to velký mezník v kulturním vyspívání naší třídy, kurzů se nás zúčastnilo celých 21. Z „dívčího“ pohledu bych mohla asi taneční zhodnotit následovně: V srpnu zamluvení šatů na věneček za 1300 Kč, které mě v prosinci ve velkém měřítku znemožňovaly dýchání. V září 1.kurz – Stáli jsme naproti sobě jak dvě armády. Můj vlastní pocit vypovídá možná ale spíše o tom, že jsem se tam cítila jak husa na trhu. Stojim, stojim, přijde přede mě zákazník, okoukne mě od hlavy až k patě a pak si mě vezme. Jediný rozdíl je možná v tom, že se pánové neptali, kolik stojím, ale jestli smím prosit. Nastalo tedy „zadání“ a následná konverzace – „Ahoj, já jsem Franta.“ – „Ahoj, já jsem Máňa.“ – „Kam chodíš na školu?“ – „Na Boženu a ty?“ – „Na strojárnu.“ – „To je vedro,co?“…Zažila jsem i jiné varianty – „Ty vole, to je mazec tadyto, ty vole.“ To byla možná o trochu pikantnější debata. Mému společníkovi při konverzaci málem upadla dolní čelist, jak tak vehementně žvýkal žvýkačku. Z pohledu pánů bude moje hodnocení o trochu obtížnější, ale co vím na beton, tak to je, že v tom obleku muselo být sakra vedro. Vzpomínám ještě s hřejivým pocitem u srdce na naši „Koktejlovou párty“. Jó, to jsme se zas zadarmo nadlábli. Taneční byly pro nás možností, jak poznat nové tváře, přiučit se společenskému chování a především základům tance. Jakým přínosem pro nás ale byly ve skutečnosti, to je už otázkou...

Jednou za celé naše studium máme možnost vyjet si na týden do hor a učit se schopnostem lyžařským a běžkařským. I přesto, že počasí neodpovídalo našim představám a deště bylo více než sněhových srážek, stálo to za to. =) Co mi asi nejvíce utkvělo v paměti jsou následující situace. Přikázání č.1 – Nesmíte se navštěvovat na pokojích! Druhý den přikázání č.2 – Nesmíte se navštěvovat na chodbách, na pokojích opět můžete. Úsměvným zážitkem byl běžkařský závod, který se uskutečnil předposlední den našeho pobytu. Sníh se lepil na skluznici, déšť nás bičoval do obličeje. Ale nevadí =D Před odjezdem jsme sepsali petici. Takovou žádost, aby se závod nejel vzhledem k nepřízni počasí. Podepsali jsme se všichni až na dvě namakané výjimky. (Ani jedna z nich nakonec nebyla první). Žádost zamítnuta, my vytočeni. Pamatuji se, jak jsem se v polovině chtěla rychlostí blesku rozjet z kopce, ale bohužel vzhledem k vrstvám nalepených na mých běžkách jsem jen spadla a mé vytoužené rychlosti se mi nedostávalo. Poslední noc jsme většina strávila bitvou v čerstvě napadeném sněhu. Výsledkem jedno zlomené žebro. Po celkovém shrnutí pro a proti je výsledkem kurz, na který si určitě každý, který ho absolvoval, jednou rád vzpomene =)

V průběhu našeho snažení se a docházení do školy se nám dostalo potěšení v podobě tří exkurzí na tři různorodá místa. Prvním místem byla Praha a cíl mimo jiné historické muzeum týkající se první a druhé světové války. Velmi zajímavá a přínosná prohlídka. Druhým místem byl Josefov, o tom vám mnozí z nás budou se zápalem vyprávět. A třetím místem našeho výskytu se stalo okolí Žamberku. V třetím případu nás opět provázel déšť. Jinými slovy než jsme dorazili do kempu, byli jsme...zmoklí. Naše touhy byly jasné – Opéct si buřta. Ale bylo bohužel mokro, tudíž někteří buřta snědli syrového, někteří se ho pokoušeli uvařit ve vodě (to byla opravdu chuťovka) a některým omylem spadl na zem. Večer jsme strávili poklidnými dětskými hrátkami. Druhý den jsme s nadšením v mokrých botkách vyrazili vstříc tvrzi Bouda vzdálené pár kilometrů. Procházeli jsme stinnými chodbami, mrzli v 5 stupních nad nulou, ale radovali se ze vzájemné společnosti. Malým překvapením pro nás bylo, když v první třetině naší cesty nefungovaly světla, která nám měla dále osvětlovat naše putování. Ten jouda, který nás provázel, jen suše prohodil, že asi vypadly jističe, že je jde srovnat. Po pár minutkách přiběhl a oznámil, že se jde podívat ještě na druhou stranu a „kdyby se to náhodou rožlo, tak pro mě skočte“, a zmizel v temné chodbě, kde nebylo vidět na krok. Však jasný, my tam když tak skočíme =). K naší lítosti jsme nemohli dále pokračovat, protože světla se „nerožla“, tak jsme tedy vystoupali znovu na zemský povrch. Ten den odjelo domů 7 lidí. Páni profesoři byli moc milí, v noci spali =). Třídní výlety nám dávají alespoň možnost trávit jako třída více času dohromady mimo školu a určitě je to na závěr školního roku takové uvolnění od veškerých povinností, které na nás byly během té doby kladeny. Příští rok se zase něco musí vymyslet =).

Jsme nepřekonatelní, protože v plném počtu nastupujeme do kvarty. A nejspíše za odměnu je k nám přiřazena nová duše, Karol =) První dny školního roku proběhly v podobném duchu jako všechny předchozí. Boj na život a na smrt o místo v lavicích, naše projevy, které se podobaly dětem ze školky, byly jako vždy typické a hádky byly bez milostí. Každý chtěl sedět na tom nejlepším místě. Příští rok to bude zase takové, takže až na chodbách našeho gymnázia příště uslyšíte křik, nadávky a protesty, jsme to my.

Naše třída letos září inteligencí, v pololetí jsme byli průměrově čtvrtá nejhorší třída ze školy, ale my máme ve třídě mozky, my to víme. =D Máme, opravdu, naše mimoškolní aktivity se dotýkají špiček ledovců, každý z nás záříme na svém poli působnosti jako hvězdy na nebi. Nač se má nadaný fyzik věnovat ontogenezi brouka a úspěšný právník studovat harmonické pohyby? V tom je naše síla, ve stanovení si priorit! Poprvé jsme si letos vybírali semináře na příští rok, takže se už polehoučku diferencujeme v ty budoucí slavné právníky, doktory, ekonomy a prezidenty. Jak skvělá nás čeká budoucnost. Jsem přesvědčená o tom, že na třídní sraz po 50letech už ani nebudeme muset jezdit, protože budeme všichni mediálně proslavení. Ach, ano. Jsme výkvět společnosti.